Dějiny Rusko-čečenského konfliktu (2. díl)

16. 6. 2024 Pavel Veselský HISTORICKÉ OKÉNKO

Dějiny Rusko-čečenského konfliktu (2. díl)

Dvě Rusko-čečenské války z 90. let a začátku našeho století jsou dobře známé, ale nebyly první. Minimálně polovinu 19. století Rusko bojovalo o ovládnutí Kavkazu. Tamní národy na svobodu nikdy úplně nezapomněly. Nezávislost zemí Jižního Kavkazu uznávají všichni, ale z toho Severního si ji vybojovali jen Čečenci, a to jen nakrátko a bez širšího mezinárodního uznání. Dnes exilová vláda Čečenské republiky Ičkerie bojuje za svou svobodu na straně Ukrajiny, která ji uznala za legitimní, a nedávno vznikla petice za její uznání Evropskou Unií. To je dobrý důvod si připomenout historii boje této země za nezávislost. Překlad článku na toto téma přinášíme na pokračování, toto je závěrečná část.

Zpět na předchozí díl

Píše se rok 1877 a Ruská a Osmanská říše bojují na Balkáně a v Zakavkazsku. Ruský štáb sídlí v Kišiněvě v dnešním Moldavsku. Právě tam 25. dubna 1877 Michail Hasenkopf, tajemník ruského vrchního velitele na Zakavkazské frontě, uvádí ve svém osobním deníku: „Z Kavkazu přišla velmi vážná zpráva. Čečenci povstali v Terské oblasti; střety s nimi vedly k několika mrtvým a asi 50 zraněným. Bývalý adjutant velkoknížete Michaila Nikolajeviče [Romanova], plukovník Wolfert (nyní zde velí kozácké brigádě), říká, že je to přirozený důsledek útlaku, kterým naše vláda postihla Čečence.“ [xxxviii]1

Je vidět, že i vysoce postavený ruský důstojník spojený s bratrem císaře, plukovník Gustav Wolfert, který později získal hodnost generálmajora, uznal spravedlnost čečenského protikoloniálního povstání v roce 1877 pod vedením Alibeka Hadžího. Byl krvavě potlačen 30 000 vojáky [xxxix]2 a Alibek Hadži a jeho poručíci byli oběšeni, přestože jim byla slíbena milost. Odsouzení se odmítli odvolat. „Ať celý svět ví o zradě bílého cara [5]3“ zněla poslední Alibekova slova. [xl]4

Ale svět bohužel nemyslel na drama, které se odehrávalo na Kavkaze, ani před, během, ani po tomto povstání, kterému předcházely a který následovaly další problémy. Překvapen tímto mlčením a lhostejností se polský emigrant Jean Czyński v roce 1837 zeptal: „Za sto let, kdo uvěří, že obyvatelé západní Evropy […] neměli sebemenší znalosti, ba ani nejmenší tušení o moskevském politickém a sociálním státu? […] Kdo uvěří, že země, které Rusko dobylo, stejně jako ty, které mu ještě čelily, byly neznámé? Je možné uvěřit, že abychom mohli posuzovat povahu, počet, náboženství a jazyk těchto bojujících národů, musíme se například ve Francii uchýlit a odvolat se na to, co o tom napsali ruští historici, copak by se někdo raději držel bulletinů berlínských a vídeňských novin [věrných moskevské verzi dějin]? A přesto je historicky uznáváno, že jeden z nejodvážnějších národů nyní čelí nejmocnější říši na zemi a bojuje proti ní a brání se s mimořádnou odvahou; a ve Francii nikdo neví, kdo bojuje, kde bojují nebo kolik jich bojuje… a žádný státník nevystoupil na bojiště, aby si byl jist charakterem boje a pomohl těm, kteří odrážejí agresi, ne-li kvůli tomu, že se jim podařilo získat zlato nebo alespoň nějaké zbraně.“ [xli]5

Otázka „Za sto let, kdo uvěří (…)“ položená Czyńským nalézá odpověď v osobě jiného politického emigranta jménem Abdurachman Avtorchanov, tentokrát Čečence původem, který z Ruska uprchl asi o sto let později než Czyński. Když komentoval absolutní nejistotu, která v roce 1952 obklopovala osud několika etnických skupin na Kavkaze, deportovaných na Stalinův rozkaz daleko od rodných krbů a umístěných do domácího vězení neznámo kam, Avtorchanov, tak jako Czyński, žasl nad letargií, kterou předváděly západní diplomatické kruhy: „Svět, který se zatajeným dechem sledoval nejmenší výkyvy v teplotě Kasenkiny, se ani dnes vůbec nezajímá o osud nových národů.” [xlii]6 Dnes v 21. století nikdo neví, kdo to byla Kasenkina. Podle archivu tisku byla Oksana Kasenkina učitelkou na sovětské škole v New Yorku, která se v roce 1948 postavila proti své repatriaci do SSSR skokem z okna druhého patra sovětského konzulátu v New Yorku. Hospitalizována místní policií, přežila zranění a požádala o politický azyl. [xliii]7 Její neštěstí a zdraví tak byly pro tehdejší světovou veřejnost důležitější než utrpení tuctu národů uvězněných v hloubi SSSR. Genocidní povahu těchto deportací s následným „nastolením režimu násilí a teroru“ [xliv]8 v osadách na nových místech oficiálně uznal sám Boris Jelcin 26. dubna 1991. Jako prezident Nejvyšší rady RSFSR připojil svůj podpis pod zákon „O rehabilitaci utlačovaných národů“, jehož text dvakrát odsoudil „politiku pomluv a genocidy“ [xlv]9, prováděnou za Stalina vůči národnostním menšinám. Evropa jen o 13 let později, 26. února 2004, následovala Jelcinova příkladu, když neochotně kvalifikovala deportaci Čečenců jako genocidu, k čemuž ji donutila hladovka organizovaná militantním europoslancem Olivierem Dupuisem.

Trvalo dvě rusko-čečenské války, jednu na konci 20. století a druhou na počátku 21. století, aby si Západ konečně všiml existence čečenského národa. Předtím jako by ani neexistovali, o čemž ruský spisovatel Igor Bunić v roce 1995 řekl: „Svět o nich nic nevěděl a co je horší, vůbec se o ně nezajímal. Kafři, Zuluové, australští domorodci a dokonce, věřte mi, kanadští tuleni, kterým hrozí vyhynutí nebo jsou omezeni ve svých občanských právech (!), způsobili v západním světě větší rozruch než 200 let trvající tragédie Čečenců.“ [xlvi]10

Zde se dotýkáme klíčové otázky týkající se výzkumu Kavkazu. Zjišťujeme, že na rozdíl od všeobecně přijímaných představ není Kavkaz „jedním z nejspornějších regionů planety“ [xlvii]11 a že mezinárodní společenství tam vždy dávalo Rusku naprostou svobodu. Tam nikdy nedošlo k „velké hře vlivů“ mezi supervelmocemi. Kremelští propagandisté na Západě, jako švýcarský novinář Eric Hoesli, naškrábali stovky stránek, aby prokázali existenci takové konspirační „hry“, ale paradoxně z jejich stránek vyplývá opak. Celé jejich „důkazy“ shrnuje fakt, že v první polovině 19. století nebyli mezi Čerkesy více než tři nebo čtyři angličtí agenti. Když vyjadřovali úctu a obdiv tomuto národu, marně prosili britskou korunu, aby jim přišla na pomoc. Tady máte celou tu „velkou hru“, o které se mluví a kvůli které teklo a stále teče tolik inkoustu!

Kdyby skutečně existovala, neměla by tato nechvalně známá hra zanechat stopu v novinářských a vědeckých pracích té doby? Neměla být doprovázena tiskovou kampaní, vyjadřováním názorů a vlnou solidarity, jako tomu bylo u Řeků a balkánských Slovanů? Marně bychom hledali alespoň jedno dílo s podpisem Francouze, který se rozhodně postavil na obranu Severokavkazanů bojujících za svou nezávislost. [6]12 Žádný člověk se zdravým rozumem, žádný Homo byť jen trochu moudrý (lat. sapiens) nemůže bez otřesu číst samolibé slovní výmysly, které Francouzi bezostyšně šířili ohledně ruského dobytí Kavkazu: „A tak civilizace navštíví barbarství, zdraví vejde do nemocného těla, život prostoupí mrtvolu.“ [xlviii]13 Mrtvola, nic jiného! Podívejme se nyní, jak se tato tak vychvalovaná civilizace objevuje na místě:

„Aby předvedli sílu nebo naloupili kořist, ruští vojevůdci vtrhli do mírových oblastí, zpustošili vesnice, povraždili stovky lidí, znásilnili ženy, vzali tisíce kusů dobytka a pak obvinili horaly z útoků na majetky Rusů“ [xlix]14

Výše uvedený příběh je převzat z předběžného konceptu novely Hadži Murat od Lva Tolstého. Lze předpokládat, že znásilňování žen se během kavkazské války stalo ještě častějším, protože, jak se vyjádřil generál Jermolov, „sodomie [byla] rozšířena ve velkém měřítku“ mezi jeho vojskem „kvůli nedostatku žen“. [l]15

V domech, na náměstích,

Na křivolakých ulicích

Leží smutné stopy smrti

A hromady krvavých těl.

Neochvějná ruka Žence [Rusů]

Nešetří nikoho.

Bez varování zabíjí

Nevinnou dívku i starce,

A nevinné dítě.

Nenávidí krev Čečenců

Odpůrců křesťanské víry:

Čepele mečů se lesknou!

Předchozí řádky jsou převzaty z básně Alexandra Poležajeva Čir-Jurt z roku 1832. Tyto verše, i když prokleté, nebyly cenzurou té doby potlačeny [li]16 a rozhodně nebyly ponechány bez cenzury kvůli jakémukoli příklonu ke svobodě projevu, ale proto, že cenzor na verši nic špatného neviděl [7]17.

Vesnice hoří; jsou bez ochrany,

A syny vlasti [Předkavkazce] nepřítel [Rusové] kosí, […]

Jak líté zvíře ve skromné chatě

Už dobyvatel drží bajonet,

Zabíjí starce i malé děti,

Svou zkrvavenou rukou chce laskat

Dívky a mladé matky, horalky,

Ty ale mají zmužilou duši!

Polibek splatí bodnutím dýky,

Rus padá, na rtech má smrtelný chrop!

„Pomsti se, druhu!“ a v okamžení

(Jaká důstojná pomsta za vraha!)

Prostý příbytek je vydán ohni

A s ním svoboda lidu Čerkesů!

Výše uvedený je úryvek z roku 1838 [lii]18 z básně Michaila Lermontova „Ismail-bej“. Tyto verše carský cenzor nechal nedotčené [liii]19, celou báseň však zkrátil o 211 zcela neškodných veršů, tj. téměř 10% původní délky. [liv]20

Všichni tři citovaní autoři, připomeňme, se aktivně účastnili kavkazské války. Takže to není jen fikce. Poležajev výslovně uvádí historickou věrohodnost Čir-Jurtu v úvodní poznámce napsané prózou: „Mezi potyčkami a každodenními boji v různých koutech Čečenska, v táborovém šumu, pod mým osamělým stanem, ve dvanácti až patnácti stupních pod nulou, v době sněžení, mou představivost roznítily vzpomínky na vynikající činy, které byly vykonány během bojů o vesnici Čir-Jurt, hodné záznamu v dějinách Kavkazu, a tak jsem o nich za jedenáct dní napsal báseň Čir-Jurt. Pevnost Groznaja, 25. května 1832.“ [lv]21

Na rozdíl od Lermontova, který popisuje ruské vojáky jako „vrahy“ (něco jedinečného a bezprecedentního v celé ruské literatuře, ani Tolstoj není výjimkou!), Poležajev byl na světelná léta vzdálen jakémukoli pocitu lidskosti vůbec. Dokonce i jeho nejtvrdší obhájci přiznávají, že „popíral právo místního obyvatelstva bojovat za svobodu svých rodných hor a plání“. [lvi]22

Vojenští kronikáři ze své strany potvrzují zvěrstva ruské armády během kavkazské války. Generálmajor Vladimir Poltorackij začíná zejména děsivým popisem zničení čečenské vesnice 6. března 1847, zničení, které prezentuje jako hrozné, ale legitimní z toho jediného důvodu, že čečenský vojevůdce jménem Duba, který se narodil v obci, způsobil na konci února porážku ruského oddílu složeného ze šesti rot, když se ho tato jednotka snažila zničit v rovném boji a podlehla – to se stává, v žádné válce nejde jen vyhrávat. Nepříjemná láska, s níž Rusové z jakéhokoli období popisují své válečné zločince, sama o sobě nemá v celé historii lidstva konkurenci, počínaje Adamem a Evou. Poltorackij tak mluví o „vojáčcích“ [8]23, kteří se před vtrhnutím do vesnice „zbožně křižovali“ [lvii]24, „bezostyšně polévali vše, co jim stálo v cestě horkou čečenskou krví… Výstřely zazněly ne více než dvakrát nebo třikrát: bylo zřejmé, že ruské bajonety se pouštějí do akce, bezohledně a bezohledně bijí jak vinné, tak nevinné. Úpění umírajících, znenadání, doléhalo ze všech stran a bylo děsivé. Masakr lidí jakéhokoli pohlaví nebo jakéhokoli věku byl prováděn v příšerně velkém měřítku“. [lviii]25 Dále autor podrobně popisuje jisté oběti, například „hezkou dívku ve věku 17 let, zcela nahou“, s trojúhelníkovou ranou „pod levou bradavkou jejích panenských prsou“ nebo „pěkného chlapce ve věku pěti let“, který se „nehledě na krev stříkající červenými proudy z jeho useknuté ruky“ snažil probudit mrtvého starce, „pravděpodobně svého dědečka“, propíchnutého bajonety a „prakticky nahého“ [lix]26. Odtud plynou otřesné výmluvy ruského důstojníka, který poté, co zachránil dvě děti ze spárů vojáků, je nakonec sám zabil, protože nepřestaly plakat: „Mluvil jsem s těmi dementy rusky a jejich jazykem, ale nic se nepovedlo.“ Křičeli, jako by jim prořízli hrdlo. Je to škoda, ale nedalo se nic jiného dělat. Jakmile bude dán signál k odchodu, budu muset shromáždit své lidi; nemohl jsem se starat o ty dva. […]“ Vzal jsem je za krk, otřásl jimi, udeřil jejich hlavy dohromady a hodil je na hromadu mrtvých těl [lx]27 Nikdy nebude jasné, proč se důstojník cítil povinen zabít dvě batolata: když se o ně nemohl „starat“, proč je nenechat tam, kde jsou, a odejít pryč?

Je pozoruhodné, že útok na vesnici byl proveden s prvním úsvitem, aby překvapil obyvatele v jejich postelích a zabránil evakuaci civilistů. „Nic nemohlo utěšit důstojníky a vojáky, když po několika hodinách pochodu a silné únavě vesnici, kterou chtěli překvapit, našli pustou,“ [lxi]28 poznamenal Francouz Emmanuel de Pina, který se účastnil některých ruských razií na Kavkaze v roce 1830. Lze snadno pochopit, že pro vojáky muselo být velmi nepříjemné vydržet tento dlouhý pochod a pak zjistit, že na konci nebyl nikdo, koho by bylo možné zabít, znásilnit nebo mučit: zklamáním doslova vyli na měsíc!

„Byly sotva čtyři hodiny ráno [24. září 1853],“ říká velitel ruského praporu Georgij Vlastov, „kolem byla docela hustá mlha; můj prapor byl ponechán v záloze, aby udržel naše pozice, a zbytek vojska se musel vrhnout na [vesnici], která pod námi dřímala. Nikdy nezapomenu na ten nepříjemný pocit, který jsem zažil, když jsem v klidu seděl na místě a viděl, jak naše vojska mimo bojovou formaci obkličují domovy našich nepřátel, lidí jako jsme my. Jejich probuzení bylo příšerné; naštěstí se [vesnice] okamžitě probudila a nastal čas utéct do lesa, počínaje vzdálenějším koncem. […] Přiznávám, že jsem byl těmito nájezdy, které neměly žádný smysluplný cíl, jako kácení lesa, velmi znechucen. Tyto akce nijak nepomáhaly našemu dobytí a nebyly v souladu se zákony lidstva.“ [lxii]29

„Nebyly v souladu se zákony lidstva“, to je ještě poměrně mírná formulace. V prosinci 1830 a lednu 1831 generálporučík Alexej Veljaminov, náměstek Jermolova, „projížděl křížem krážem“ Čečensko, „útočil bez varování na čečenské vesnice, vše ničil mečem nebo ohněm, zabíjel a kradl dobytek, zapaloval zásoby sena a pšenice, bral do zajetí staré muže a ženy, a pronásledoval rodiny utíkající do lesa.“ [lxiii]30 To se dovídáme z biografie Poležajeva, kterému za boj proti Čečencům obnovil poddůstojnickou hodnost a dvořanský úřad (těch byl zbaven v roce 1827 za šest dní svévolné nepřítomnosti ze základny svého pluku před odesláním na Kavkaz). [lxiv]31

Seznam hrůz, které ruská armáda spáchala na Kavkaze, je nekonečně dlouhý a není to bez důvodu: válka trvala téměř padesát let. Výše uvedené činy však stačí k potvrzení správnosti následujících slov francouzského cestovatele Eugèna de Groota: „Způsob, jakým Rusové zacházeli s Čerkesy, nás vrací o několik století zpět, do dob původního barbarství: násilí, krádeže, požáry, deportace. A brutalitu této války lze ocenit na základě přiznání samotných Rusů.“ [lxv]32

Je pochopitelné, že se vzpomínkou na všechna tato opakovaná kolektivní traumata by Čečensko – dobyté v roce 1859 – mělo i nadále zůstat sudem střelného prachu na jihu Ruské říše. V roce 1912 se politický spisovatel reakcionářských názorů Pavel Kovalevskij rozhořčoval: „V roce 1859 byli Čečenci poraženi, ale nebyli zkroceni. Byli pokořeni, ale nesmířili se s tím. Smířili se, ale nevzdali se.“ [lxvi]33 V roce 1938 sovětská politická policie a NKVD hlásaly: „Čečensko-Ingušská republika je jediným místem v SSSR, kde stále přetrvává banditismus, a to v naprosto nestoudných a otevřeně kontrarevolučních formách.“ [lxvii]34 V padesátých letech sovětský disident Alexandr Solženicyn uvažoval: „Je to národ, na který psychologie podřízenosti stále neměla žádný vliv, ne ve smyslu izolovaných jedinců, povstalců, ne: celého národa. Jsou to Čečenci.“ [lxviii]35 V roce 1982 dospěl první tajemník ÚV Komunistické strany Čečensko-Ingušska Alexandr Vlasov k trochu přehnanému hořkému závěru: 60 let po vzniku Sovětského svazu byla jeho moc v Čečensku-Ingušsku omezena jen na Groznyj; tato moc nemohla být zřízena mimo hlavní město. [lxix]36 V 90. a 2000. letech se Čečensko stalo, jak známo, divadlem „největší vojenské konfrontace na území bývalého SSSR od druhé světové války“, [lxx]37 podle ruské učebnice dějepisu.

To není zdaleka budoucnost, kterou předpovídali ruští dobyvatelé v 19. století. „Přijde doba, kdy [Čečenci] budou stejní jako kazanští Tataři; ještě ne, souhlasím, ale ten čas přijde“, [lxxi]38 předpověděl generálporučík Vasilij Gajman v roce 1873. Ve stejném roce, zaneprázdněný psaním svých pamětí ve Vichy, spatřil Georgij Vlastov věci ještě většího rozsahu: „Když jsme jednoho nádherného zimního dne [v lednu 1853] prošli javorovým lesem, otevřela se nám před očima velká část krásného Čečenska. […] Naše myšlenky létaly do šťastnějších časů, kdy se toto divadlo války a masakru stane kouzelným výhledem na pozemský ráj.“ [lxxii]39

Od těchto slov nás dělí jedno a půl století. Od té doby války a genocidy přicházely jedna za druhou a pozemský ráj ještě není připraven se zhmotnit.

Dagun Deniev (autor)

Peter Field (překladatel do angličtiny)

  1. [xxxviii] Michail Gazenkampf, Moj dnevnik 1877-78 gg. [Můj deník 1877-78], Petrohrad: Izdatelʹstvo VA Berezovskogo, 1908, str. 12, http://starieknigi.info/Knigi/G/Gazenkampf_M_Moj_dnevnik_1877-78_gg_Izd_ispr_i_dop_1908.pdf. ↩︎
  2. [xxxix]Michail Venjukov, Istoričeskie očerki Rossii so vremeni Krymskoj vojny do zaključenija Berlinskogo dogovora. 1855-1878 [Historické eseje Ruska od Krymské války po podpis Berlínské smlouvy. 1855-1878], T.I, Lipsko, 1878, str. 174, http://elib.shpl.ru/ru/nodes/14624-t-1-obschiy-vzglyad-na-epohu-peremeny-v-sostave-gosudarstva-mezhdunarodnoe-polozhenie-rossii-1878. ↩︎
  3. [5] Jak vysvětluje Velká encyklopedie, „výraz bílý car, který se často používá [pro označení ruského císaře], sahá až k Mongolům, pro něž přídavné jméno bílé , připojené ke slovům chán nebo car, vyjadřovalo nezávislost [ve vztahu ke Zlaté hordě]“ ([Marceline] Bertelo (ed.) et al., La grande encyclopédie. Inventaire raisonné des sciences, des lettres et des arts [Velká encyklopedie. Systematický seznam vědy, literatury a umění], T. 31, Paříž: Société anonyme de la Grande encyclopédie, [1902], str. 442, https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k24666x). ↩︎
  4. [xl] Cituje Sergej Kamyšan, „Čečnja i Sibir“ [Čečensko a Sibiř], Věda na Sibiři, 23. května 1997, č. 21 (2107), str. 8, http://www.sbras.info/system/files/archive/archive1961-2009/1997_21.pdf. ↩︎
  5. [xli] Jean Czynski, La révolte des Circassiens [Čerkeské povstání], Paříž: Roux, 1837, str. 8-9, https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5624381q. ↩︎
  6. [xlii] Alexandr Uralov (Abdurahman Avtorhanov), Narodoubijstvo v SSSR. Ubijstvo čečenskogo naroda [Genocidy v SSSR. Zabíjení čečenského národa], Mnichov: Svobodný Kavkaz, 1952, str. 64, https://vtoraya-literatura.com/pdf/avtorkhanov_narodoubijstvo_v_sssr_chechensky_narod_1952_text.pdf. ↩︎
  7. [xliii] N. Korolkov, „Političeskoe zemletrjasenie“ [Politické zemětřesení], Obščekazačij žurnal, září 1948, č. 7, str. 36-37). ↩︎
  8. [xliv] Zákon Ruské federativní Socialističeskej Respubliki ‘o rehabilitaci represivních národů’ 1 , No. 18, pp. 539-540, http://www.alexanderyakovlev.org/fond/issues-doc/68244. ↩︎
  9. [xlv] Loc. cit. ↩︎
  10. [xlvi] Igor Bunić, Hronika čečenskoj bojni i šestʹ dnej v Budennovske [Kronika čečenské krvavé koupele a šest dní v Budennovsku], Petrohrad: Oblik, 1995, str. 15. ↩︎
  11. [xlvii] Eric Hoesli, À la conquête du Caucase. Épopée géopolitique et guerres d’influence [Dobytí Kavkazu. Geopolitická epopej a války o vliv], Paříž: Syrtes, 2006, s. 15. Viz také zadní strana obálky: Jean Radvanyi, Caucase. Le grand jeu des influences [Kavkaz. Velká hra vlivů], Paris: Cygne, 2011. ↩︎
  12. [6] Nejen otevřeně proruští francouzští autoři, ale i ti, kteří prokazovali určitou neutralitu (nakolik lze rozumně očekávat od představitelů koloniálního státu s křesťanskou tradicí, která se sama zabývala „civilizační“ misí na africkém kontinentě), se domnívali, že: 1. Rusko dělalo na Kavkaze to, co [Francouzi dělali] v Alžírsku, co Angličané [dělali] v Indii, a […] držení Kavkazu [bylo] kritickou otázkou pro budoucnost jeho zakavkazských provincií a pro jeho další nároky na regiony závislé na Persii a Střední Asii“; 2. jakmile bylo ve válce s Kavkazany, Rusko již nemohlo ustoupit, protože jeho případná mírová iniciativa byla vnímána jako projev slabosti, a obyvatelé hor by po svém vítězství byli ještě smělejší; 3. podrobení Kavkazu Ruskem mělo pro obyvatele užitečnou a progresivní roli a bylo „ku prospěchu lidstva“; 4. Francie „[musí] si vzít příklad z tohoto neúnavného odhodlání, s nímž Rusko […] dosahuje svého cíle [na Kavkaze] po dobu padesáti let“, místo toho, aby „se nechala odradit čtrnácti lety neplodné okupace [Alžírska]“ (Hommaire de Hell, Situation des Russes dans le Caucase [Situace Rusů na Kavkaze], Paříž: Rignoux, 1844, str. 32, 31, 34-35, 44, https://books.google.ch/books?id=5kIEAAAAYAAJ&printsec=frontcover). ↩︎
  13. [xlviii] See the review of Souvenirs des dernières expéditions russes contre les Circassiens [Souvenirs of the final Russian expeditions against the Circassians] by Emmanuel de Pina, written by Lohis Hermenous (‘Séance du 3 avril 1846’, Bulletin de l’Académie delphinale, sv. 2, Grenoble: Imprimerie de Prudhomme, 1847, p. 111, https://books.google.ch/books?id=bDwLAQAAMAAJ&printsec=frontcover). ↩︎
  14. [xlix] Lev Nikolajevič Tolstoj, Polnoe sobranie sočinenij v 90 tomach [Sebrané spisy v 90 svazcích], sv. 35, Moskva: Gosudarstvennoje izdatel’stvo Chudožestvennaja literatura’, 1950, http://tolstoy.ru/online/murat/. ↩︎
  15. [l] Citováno: Zapiski Denisa Vasilʹeviča Davydova, v Rossii cenzuroju nepropuščennyje [Vzpomínky Denise Vasiljeviče Davidova, cenzurované v Rusku], Londýn: Typografie kn. Petr Dolgorukov 1863 p. 31, https://books.google.ch/books?id=fdldAAAAcAAJ&printsec=frontcover. ↩︎
  16. [li] Erpeli a Čir-Jurt. Dve poèmy A. Poležaeva [Erpeli a Čir-Jurt. Dvě básně A. Poležajeva], Moskva: Tipografija Lazarevych Instituta vostočnych jazykov, 1832, str. 124-125, https://books.google.ch/books?id=AmdEAAAAAAIAJ&printsec=frontcover. ↩︎
  17. [7] Dalo by se rychle říci, že takové byly tehdejší způsoby, ale není to tak docela pravda. Když tedy Puškin publikoval svou báseň Kavkazský zajatec, jeho dva přátelé, generálmajor Michail Orlov a především básník Petr Vjazemskij se distancovali od epilogu básně, který velmi chválil zneužívání Kavkazu imperiálním Ruskem. Kdyby se Orlov omezil na to, že „závěrečné řádky [ Kavkazského zajatce ] trochu připomínají dílo dvorního básníka“ (Michail Orlov, Kapituljacija Pariža. Političeskie sočinenija. Pis’ma (Kapitulace Paříže. Politické práce. Dopisy], Moskva: Ij vo Akademii věd SSSR, 1963, str. 236, 341, ) Škoda, že Puškin musel potřísnit krví poslední řádky své povídky. Jací jsou hrdinové Kotljarevskij a Jermolov? Co je dobrého na tom, že „ničil a vyhlazoval kmeny / Jako černá morová nemoc“? Taková sláva stačí k tomu, aby byla líná krev a vlasy až k zemi. […] Poezie není přítelem katů; […] básníkovy hymny by nikdy neměly oslavovat jatka. Zlobím se na Puškina: taková radost je opravdový anachronismus. Stejně tak je škoda, že zjevně nemohu ve své recenzi změnit jediné slovo. Moje lidskost a smysl pro morálku se v očích našich bohů-cenzorů-bohů zdají být kramolem a návrhy ďábla.“ (Perepiska A. S. Puškina [Korespondence A. S. Puškina], T.I., Moskva: Umělecká literatura, 1982, s. 156, http://feb-web.ru/feb/pushkin/texts/selected/per/per-153-.htm). ↩︎
  18. [lii] Ismail-bej se často datuje do roku 1832, což je nepravdivé a zcela nemožné, jak nedávno ukázal jeho životopisec Vladimir Zacharov (Vladimir Zacharov, Letopisʹ žizni i tvorčestva Michaila Jurʹeviča Lermontova [Kronika života a tvorby Michaila Jurjeviče Lermontova], Moskva: Centrpoligraf, 2017, 356). ↩︎
  19. [liii] „Izmail-Bej. Vostočnaja povest“ [Ismail-bej. Východní povídka], Otečestvennye zapiski, 1843, XXVII, str. 17, https://books.google.ch/books?id=tlMFAAAAQAAJ&printsec=frontcover. ↩︎
  20. [liv] Nepublikovaný text básně a seznam básní, které cenzor vynechal při jejich prvním vydání, viz. http://feb-web.ru/feb/lermont/texts/lerm05/vol03/l53-191-.htm. ↩︎
  21. [lv] Viz výše, pozn. [li], str. 73. ↩︎
  22. [lvi] Vladimir Kiseljov-Sergenin, “Besprijutnyj strannik v mire” [Neuvěřitelný poutník ve světě], IN: Aleksandr Poležajev, Stichotvorenija i poemy, op. cit., s. 38. ↩︎
  23. [8] Vojsko, v ruštině: „soldat“ (voják) + zdrobňovací přípona -ik + zrušení množného čísla -i. ↩︎
  24. [lvii] ‘Vospominanija V. A. Poltorackogo’ [Paměti V. A. Poltorackého], Istoričeskij vestnik, leden, únor, březen 1893, sv. 51, str. 73, http://starieknigi.info/Zhurnaly/IV/IV_1893_01_03.pdf. ↩︎
  25. [lviii] Ibid., str. 75. ↩︎
  26. [lix] Ibid., str. 76. ↩︎
  27. [lx] Ibid., str. 79-80. ↩︎
  28. [lxi] Emmanuel de Pina, op. cit., str. 47.-48. ↩︎
  29. [lxii] Georges Wlastoff, op. cit., str. 187-188. ↩︎
  30. [lxiii] V. Baranov, A.I. Poležajev Biografičeskij očerk’ [Životopisná poznámka], Alexander Poležajev, Stichotvorenija, Moskva, Leningrad: Akademie, 1933, str. 97 až 98. ↩︎
  31. [lxiv] Ibid., str. 98-99; Vladimir Kiseljov-Sergenin, „Besprijutnyj strannik v mire“, op. cit, str. 14-15 a 36. ↩︎
  32. [lxv] Eugène de Groote, Au Caucase [Na Kavkaze], Brusel: Société belge de librairie, Paříž: Victor Palmé, Ženeva: Henri Trembley, 1891, str. XXVI-XXVII, https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k3714918. ↩︎
  33. [lxvi] Pavel Kovalevskij, Vosstanie Čečni i Dagestana v 1877-1878 gg. Zelimchan [Povstání v Čečensku a Dagestánu 1877-1878. Zelimchan], Petrohrad: Tipografija M. I. Akinfieva, 1912, p. 12. ↩︎
  34. [lxvii] Pavel Poljan, „Kosa i kamen: konfliktnyj ètnos v krepčajuŝih obʺjatijah sovetskoj vlasti“ [Kosa na kámen: bojovný národ v sílícím objetí sovětské vlády], Zvezda, 2007, č. 12. ↩︎
  35. [lxviii] Cituje: Hugues Puel, ‘Tchétchénie: un farouche vouloir vivre’ [Čečensko: zuřivá vůle k životu], Economie & Humanisme, červen 2007, č. 381, str. 89, http://www.revue-economie-et-humanisme.eu/bdf/docs/r381_88_tchetchenie.pdf. ↩︎
  36. [lxix] Sergej Dmitrijev, „Hasavjurtovskie soglašenija stali dlja vseh sjurprizom“ [Chasavjurtské dohody náhle zaujaly celý svět], RFI, 29. srpna 2016, http://ru.rfi.fr/rossiya/20160816-khasavyurtovskie-soglasheniya-stali-dlya-vsekh-syurprizom. ↩︎
  37. [lxx] Cituje: Ludmila Gatagovová, „Uroki tolerantnosti ili vraždy?“ [Lekce z tolerance nebo nenávisti?], Istorija, 2003, No. 34, https://his.1sept.ru/2003/34/24.htm. ↩︎
  38. [lxxi] „1845 god. Vospominanija V. A. Gejmana“ [1845. Vzpomínky V. A. Gajmana], Kavkazskij sbornik, 1879, sv. III, s. 375. ↩︎
  39. [lxxii] Georges Wlastoff, op. cit., str. 176 až 177. ↩︎

Související články