Imperialistické Rusko a Jihovýchodní Asie

Imperialistické Rusko a Jihovýchodní Asie

V říjnu 1968 dvě organizace, o kterých jsme už psali, Antibolševický blok národůEvropská rada svobody, uspořádali v Londýně konferenci o boji za svobodu proti komunismu. Vzhledem k načasování se většina přednášek více či méně týkala okupace Československa. Přinášíme překlad jedné z nich, jejímž hlavním tématem byla oblast od nás geograficky poměrně vzdálená.

Ať už bude její vliv v jiných částech světa jakýkoli, v jihovýchodní Asii ruská agrese v Československu pravděpodobně nevyvolá víc než jen krátkou vlnu.

První pocit hrůzy a zklamání je již vystřídán chladným přehodnocením možných důsledků hledání přátel v tomto regionu Moskvou. Po prvních cílených pokusech provedených asi před dvěma lety sovětská diplomacie dosáhla v tomto regionu hmatatelného pokroku.

Dosud nebyly žádné náznaky, že by obavy sovětského Ruska z vývoje v Československu vedly k oslabení jeho úsilí v jihovýchodní Asii nebo že by země tohoto regionu byly méně vstřícné vůči vývoji kontaktů s Moskvou.

Ve skutečnosti se odhodlání Ruska posílit své poměrně silné postavení v Singapuru a Malajsii ukázalo, když se počátkem září v Singapuru konala první sovětská obchodní výstava. Dokonce i několik studentů univerzity, kteří demonstrovali před sovětskou obchodní reprezentací krátce po invazi do Československa, se rozhodlo tuto událost nechat na pokoji.

Singapurská vláda, která vyjadřovala hluboké sympatie k československému národu a nepřímo odsoudila Sovětský svaz („…jsme šokováni a vystrašeni politikou, kde právo není nic víc než demonstrace síly“), nedovolila těmto náladám narušit obchod. A Rusové po týdenní výstavě s potěšením oznamovali uzavření několika kontraktů. Zároveň Singapur našel slibné trhy v Sovětském svazu a východní Evropě pro své zboží, jako jsou boty, pivo a podobně.

Výstava se nyní uskuteční v Kuala Lumpuru, kde je sovětská diplomatická přítomnost mnohem silnější. Pro Malajsii je Sovětský svaz nejlepším zákazníkem přírodního kaučuku, zdroje života v zemi. Vzhledem k silné konkurenci, kterou syntetický kaučuk vytváří, je pro Malajsii životně důležité zachovat a rozšířit trh pro svůj přírodní kaučuk. Rusko bylo velkým odběratelem i dříve, ale starý koncept vzdáleného kupce (fungoval především prostřednictvím londýnského trhu a zprostředkovatelů v Singapuru), který v každém případě chtěl získat vzácné suroviny, se proměnil v jednoho z přátel, který se zabývá nejen obchodem, ale je také ochoten poskytovat pomoc a rozvíjet sociální a kulturní kontakty. Malajská vláda přispěchala vyjádřit své „hluboké znepokojení a politování“ nad ruskou invazí a prosazovala stažení ruských vojsk, ale Moskvu přímo neodsoudila.

V Indonésii, kde oficiální reakce na ruské akce byla zdrženlivější než upřímné odsouzení ze strany některých politických stran a studentů, se zdá, že obě strany jsou spokojeny s tempem pokroku při obnově jejich vztahů.

Filipíny, které se krátce před československým incidentem rozhodly provádět opatrnou politiku postupného navazování diplomatických a obchodních vztahů se Sovětským svazem, tento proces nejspíš nezvrátí, i když tempo může trochu zpomalit.

Thajsko také neprojevilo žádné známky touhy udělat něco víc, než poukázat na svůj nesouhlas s ruskou okupací.

Pokud jde o komunistické státy, Severní Vietnam se postavil na stranu Moskvy, zatímco Severní Korea nepřímo podpořila ruské akce a odsoudila „kontrarevolucionáře“ v Československu. Postoj Hanoje je pochopitelný vzhledem k jeho obrovské závislosti na sovětské hospodářské a vojenské pomoci.

Nejen uvažování o obchodu a ekonomice, i když je značné, přispělo k zachování sovětského obrazu v jihovýchodní Asii jako přívětivého, inteligentního režimu, který chce koexistovat s nekomunistickými a dokonce antikomunistickými státy. Kromě obchodních a ekonomických úvah se většina zemí jihovýchodní Asie dívá na sovětskou přítomnost v tomto regionu jako na stabilizující a možná i vyvažující faktor v neustále se měnící rovnováze sil. Po přijetí reality úplného odchodu Británie do roku 1971 mají země tendenci vnímat aktivní sovětský zájem o tento region jako vyvažující vliv proti hrozbám ze strany jaderné Číny.

Navzdory vnímavosti, kterou při manévrech velmocí pociťují, nemá většina zemí jihovýchodní Asie tendenci považovat „kádrování“ Československa za případ otevřené agrese vzhledem ke strategickým sovětským zájmům. Rovněž se trochu cynicky dívají na tlumenou reakci Spojených států a mají tendenci přisuzovat události alespoň částečně zlému systému rozdělení zón vlivu mezi velmocemi.

Není divu, že hlasité protesty Pekingu proti ruské invazi a okázalé vyjadřování soustrasti československému „lidu“ se současným odsouzením vedení Svobody a Dubčeka prolomily trochu ledu v této oblasti. Do značné míry je to způsobeno talentem asijských národů, získaným nepochybně hořkou zkušeností, prohlédnout takové triky. Peking byl velmi liberální, když vyjadřoval podporu „lidu“ Indonésie, Malajců (ještě nezmínili Malajsii), Thajska, Barma a Filipín v jejich domnělém nebo reálném boji za svržení svých „reakčních“ vlád. Bylo také uvedeno, že současné československé vedení, jehož liberalizační kroky jsou v tomto regionu přijímány se sympatiemi, se stalo terčem zneužívání ze strany čínských vůdců, tisku a rozhlasu.

Nezapomenutelná jsou také obvinění ze strany Barmy, Indonésie a Malajsie, že Čína zasahuje do jejich záležitostí. Žádná ze zemí jihovýchodní Asie zatím nic podobného od Sovětského svazu nezažila.

To vysvětluje takový opatrný přístup k problému, o kterém by raději nesoudili. Koneckonců, národ, stejně jako člověk, nemůže být při výběru nepřátel příliš opatrný.

My – indičtí antikomunisté – podporujeme boj za rozpad ruského impéria na nezávislé národní státy všech zotročených národů, jako jedinou záruku trvalého míru a bezpečnosti světa!

Rama Swarup