“Tvá duše vychází na náměstí, tentokrát na náměstí věčnosti”

Dopis na rozloučenou pro tatínka (5. 1. 2023)

Viktor Fainberg zasvětil celý život boji proti bezpráví. Do českých (i slovenských) dějin se navždy vepsal svou účastí na brutálně potlačené demonstraci osmi statečných Rusů proti okupaci Československa v roce 1968. Zemřel 2. ledna 2023.

Tímto dopisem se s ním rozloučila jeho dcera Sarah:

překlad bez úprav, zdroj – FB Sarah Fainbergové

Jak prošel tatínek dvacátým stoletím?

Odpověď: naplno.

Ve jménu čeho čelil celý život zlu tváří v tvář?

Odpověď: za sebe a pro sebe.

Jaký odkaz nám zanechal?

Odpověď: Važte si svobody. Nikoli té vrtkavé svobody, která deformuje lidskou důstojnost, ale oné náročné, „obtížné“ svobody, která povznáší a obnažuje lidské svědomí.

Tatínku, země přeživšího lidu, země Izraele, tě dnes přijme. Dnes pohřbíváme tebe, přeživšího rytíře v zemi znovuzrozeného ducha tvého lidu.

Během jednadevadesátého roku svého života jsi dokázal tolikrát přežít, tolikrát jsi zklamal smrt, že jsme se z nějakého důvodu domnívali, že snad i ona odejde v tvém případě s nepořízenou! Přesto dosáhla svého bídného vítězství, ač předtím byla mnohokrát poražena tvou neochvějností a odzbrojujícím smíchem.

Pamatuješ, tati, jak jsme se mnohokrát smáli, když jsme společně zpívali s gruzínským přízvukem: “Smrt přijde, budem umírat!” Pět dní před tvým odchodem, pamatuješ, držela jsem tě za ruku a žertovala: “Tati, smrt přijde, budem umírat!” Ale tentokrát už tvůj smích nezazněl…

Tati, ty jsi veterán přežití. Kudrnatý a snědý židovský chlapec přežil, když se mu krátce před ofenzivou Wehrmachtu na podzim roku 1941 podařilo evakuovat do rodného Charkova. Přežil jsi, když mezi prchajícími ve smutném městě Buzuluk zuřil antisemitismus. Říkali ti tam “Abramčiku” a tvoje matka Sarah jim ostře odpověděla: “Můj syn se jmenuje Viktor!” Malý Viktor tehdy pochopil, že člověk musí být velmi silný jak fyzicky, tak i duchovně, jinak v žádném případě nepřežije, jinak nemůže vyhrát.

Přežili jsi, když ti na Rudém náměstí v poledne 25. srpna 1968 vyrazili přední zuby s výkřikem „Žid“! Přežil jsi, když ti dali diagnózu blázna. A vydržel jsi nejdelší hladovku v dějinách hnutí za lidská práva (81 dní), která se stala legendou díky obdivu Andreje Dmitrijeviče Sacharova („Fainbergova hrdinská hladovka!“). Přežil jsi, když se tě sovětští psychiatři KGB pokusili léčit nikoli vitaminem B, ale sulfazinem a haloperidolem.

Tati, přišel čas, abychom všichni vzdali hold zesnulému kapitánu Lvu Anatoljeviči Petrovovi, „spravedlivému muži v bílém plášti represivního psychiatra“, který riskoval svou vlastní svobodu a osud své rodiny – a zajistil tvé první propuštění v roce 1973 .

A hned po druhém propuštění z psychiatrické věznice, dosaženém bez sebemenších kompromisů, jsi celý život zasvětil boji za propuštění politických vězňů v Sovětském svazu. Na radu Andreje Dmitrieviče Sacharova jsi zůstal v Londýně, kde jsi vytvořil „CAPA“ (Campaign Against Psychiatric Abuses), poté ses stal zástupcem SMOT (Svobodné meziprofesní sdružení pracujících) v Paříži a byl jsi srdcem disidentů na Západě.

Přežil jsi, když jsi vezl humanitární pomoc do zničeného Sarajeva. Přežil jsi, když jsi se pod bombardováním ruských letadel procházel nocí v Čečensku. Překročil jsi hranici sám, uprostřed noci, pod hvězdnou oblohou… „Vydávám se na cestu sám“ – tyto řádky Lermontova byly tvým tajným heslem. Tam jsi navštívil mnoho vesnic a měst, kde jsi shromažďoval důkazy o ruských zločinech; po návratu do Paříže jsi okamžitě založil výbor zabývající se ruskými zločiny proti čečenskému lidu.

Přežil jsi, když jsi se ve věku 74 let rozhodl všeho nechat a přijet do Gush Katif podpořit evakuované židovské rodiny… Měl jsi velké starosti, když území obyvatel Gush Katif, soli země Izrael, padly do rukou teroristů z Hamásu…

A ty poslední dva roky jsi přes všechny pesimistické lékařské prognózy zase přežil. Zmatení lékaři studovali nepochopitelného pacienta Fainberga… Pro ty v bílých pláštích jsi se před mnoha lety, ale i v posledních chvílích svého života, stal záhadou.

A tato záhada, záhada přežívajícího Viktora Fainberga, pomohla lidem kolem tebe žít beze strachu z čehokoli. Kolem tebe jsme se cítili jako pod „železnou kupolí“, chránící před náhlým a zákeřným bombardováním osudu…

Jako by se toto pohyblivé, dynamické přežití, stalo nedílnou součástí tvého pobytu na tomto světě. “Člověk,” napsal Victor Hugo, “je chodící síla.” A ty, tati, jsi byl přežívající, neochvějná rytířská síla.

Pamatuješ, tati, jak jsme nějakým zázrakem ty a já několikrát přežili, když jsme v časech mého dětství přecházeli pařížské bulváry s jejich šíleným provozem na červenou! Maminka tehdy získala několik nových šedivých vlasů najednou.

A nad to všechno – přežiješ i dnešek – právě tím, že tvá duše „vyjde na náměstí“, tentokrát na náměstí věčnosti.

Pamatuješ, jak během zuřivých pogromů v Kremenčugu, v rodném městě tvé zesnulé matky Sáry, tvá teta Sofa, tehdy velmi malá dívenka řekla: „Pokud zemřít, tak společně!” Dnes, tatínku, odpovím tetě Sofě a řeknu: „Pokud přežít, tati, tak společně!“. Dnes jsi s námi přežil, neboť nám zanecháváš bezedné dědictví oné náročné, ​​obtížné svobody. Dnes se tvá duše vplétá do tkaniva nového života – a tento život budiž duchovním odkazem Viktora Isaakoviče Fainberga, jenž se stává ještě mnohem významnějším ve chvíli, kdy Putinovo Rusko ničí tvou rodnou Ukrajinu: Kremenčug, Mariupol, Oděsu, Charkov, Buču…

Prošel jsi tímto stoletím, tati, naplno:

Byl jsi člověkem světa, spojovals to, čemu se říká „různé“ světy. I tím jsi měnil náš svět v lidštější a vřelejší místo.

Dnes se vracíš ke svým. K matce a otci, k zesnulé Nele, k druhům: Jeleně Bonnerové, Andreji Dmitrijevičovi, Nataše Gorbaněvské, Josefu Gorbaněvskému, Vadimovi Delone, Konstantinu Babickému, Larise Bogorazové, ke svému bratru z psychiatrické léčebny Voloďovi Borisovovi, Alexandru Galičovi, Vladimiru Bukovskému, Viktoru Někrasovovi, Leonidu Pljušchovi, Sergeji Šarov-Delone, Sašovi Lavut, Arseniji Roginskému a k mnoha, mnoha dalším…

A hlavně se vrátíš do náruče své matky Sáry. Uvidí tě a řekne: „Synu, pamatuješ, když jsi měl vysokou horečku, hladila jsem tě po vlasech říkávala ti v jidiš katzele tayere (milované koťátko)…“

Na počest zesnulé babičky Sarah Isaakovny Fainbergové, na počest tvého návratu do něžné náruče dětství – té doby před válkou, před demonstrací, před blázincem, před emigrací – se s tebou chci rozloučit tímto dopisem – tebou napsanou básní z prvního dne stráveného ve věznici Lefortovo, 26. srpna 1968:

Naše stránka informuje o ruském odboji. Podpořit ji můžete níže: