Jak Jakutsko bojovalo za svobodu od Moskevského carství

Jak Jakutsko bojovalo za svobodu od Moskevského carství

V Ruské Federaci nežijí jen Rusové, ale i mnoho národů, které Rusové (neboli, jak si říkali před érou Petra I. Velikého, Moskovité) v minulosti podmanili. Proto přinášíme překlad článku o historii ovládnutí jednoho z nich, Jakutů neboli Sachů ze severní Sibiře. Mimochodem, z tohoto národa pochází i velitel Sibiřského praporu Vladislav Ammosov.

Vtipná přezdívka kolonizátorů Sibiře je „průkopníci“, rusky doslova „prvoprůchozí“. Jak může člověk „poprvé projít“ zemí dlouho obývanou lidmi s rozvinutou a svébytnou kulturou? Zdá se, že ruská historiografie nikdy nepovažovala domorodé národy Severu za lidi, protože soudě podle termínu „průkopníci“ byli prvními lidmi, kteří navštívili Dálný sever, poddaní moskevského cara. I když byli nazýváni průkopníky, při tvorbě dějin ruského státu toto jméno dostalo politicky korektnější vzhled. O boji národa Sacha (Jakutů) s ruskými kolonizátory na svém blogu píše Jurij Garmatnyj. Podle autora postup Moskevského carství na Sibiř nebyl v žádném případě posláním civilistů, a tím méně výpravami lidí hnaných touhou po poznání neznámých zemí. „Banální chamtivost hnala průkopníky do drsného severního kraje. Vydíráním ovládnuté národy dobrodruzi-kolonizátoři získávali kořist pro sebe a svého cara. Na počátku 17. století se tito panovníkovi služebníci dostali na břehy Jeniseje. Právě tam, v roce 1619, v pevnosti Jenisej, tunguský kníže Iltik vyprávěl sloužícím Moskvě o Jakutech: prý daleko na východě je obrovská řeka a na ní „plují velké lodě s velkými zvony. Na ně často zvoní a střílejí z děl z těch velkých lodí.“ Na počátku 17. století se uskutečnila první výprava na řeku Lenu pod vedením průmyslníka Panteleje Pendy. Zanechal první písemný popis těch míst, který se stal „cestovní mapou“ pro další dobývání,“ píše se v článku.

Autor informuje o životním stylu Jakutů před vznikem moskevských kolonizátorů, který může být posuzován pouze na základě ústních tradic tohoto zachovalého národa. „Hrdinou většiny příběhů vztahujících se k době, která nás zajímá, byl Tygyntojon (hlava) kmene Changalasů, kteří žili na pláni Tujmaada na levém břehu Leny (dnes je zde město Jakutsk). Tygyn vlastnil obrovská stáda dobytka, měl mnoho bojovníků, díky nimž byl velkým vojevůdcem. Podle dostupných údajů bylo Jakutsko na prahu vzniku jednotného státu, k jehož centralizaci přispěl obrovským úsilím tojon Tygyn, i když v době moskevské invaze na changalaské území byl již v pokročilém věku. Snad proto „průzkumníci“ zpočátku nenarazili na tvrdý odpor. V různých verzích legend se vypráví o různých osudech Tygyna: možná zemřel stářím, byl zabit, nebo zemřel v moskevském zajetí,“ píše autor. Podle něj byli Jakuti 17. století pastevci, kteří se specializovali na chov krav a koní. V chladném období lidé žili v osadách s teplými domy pro sebe a zimovišti pro dobytek. V létě byly tyto vesnice prázdné: stáda se předháněla na letních pastvinách, kde lidé měli jiná obydlí.

„Národ Sachů měl rozvinutou metalurgii, která umožňovala vybavit vojáky železnou zbrojí, kylyši (jednostranně ostřílenými meči) a oštěpy s kovovými hroty. Pro boje na delší vzdálenost používali složené luky, jejichž dostřel přesahoval sto metrů,“ uvádí se ve zprávě.

První setkání s vetřelci

Jakutské příběhy si uchovaly vzpomínky na první setkání s tehdy ještě ne „zelenými“ mužíčky z Moskevské říše. Pravděpodobně jde o skupinu Pendy, která se vynořila odnikud a zase zmizela.

V roce 1629 se po stopách Pendy vydala nová skupina hledačů jasaku z Moskovie pod vedením Antona Dobrynského. Dostali se až k řekám Viljuj a Lena a také do Ust-Aldana. Po cestě okrádali všechny, kteří se jim postavili do cesty. Do dějin se podobné loupežnické razie zapsaly z lehké ruky ruských historiků pod názvem „uvedení pod svrchovanou ruku a sběr jasaku“. Ale jak je známo, ruská slova jsou vytvořena tak, aby skrývala význam,“ píše Garmatnyj.

Ostatně, jak řekl, Jakutové, Evenkové a Dolganové v žádném případě nevítali kolonizátory s kyticemi severních květin, a už vůbec ne s odměnami okupantů sobolovými košilemi: Dobrynského výprava poskytla více písemných zpráv než kožešin vzácných druhů zvířat, tolik žádaných moskevskou smetánkou.

Ale touha po obohacení tlačila chamtivé Moskovity k novým výbojům. Okrádání původních národů Severu – jasak, se stalo jedním z hlavních zdrojů naplnění moskevské státní kasy. V roce 1631 proto následovala nová dobyvačná výprava vedená atamanem jenisejských kozáků Ivanem Galkinem. Když okradl pět domorodých knížat, Sergu, Burucha, Ižila, Semena a Noguja, sestoupil Galkin po Leně k řece Aldan. Zde ukázal místnímu obyvatelstvu všechna potěšení „ruského světa“: muži byli vyhlazeni a „všechny ženy a děti odvedli“. Ve stejné době další „průzkumník“, Pjotr Beketov, jednal neméně tvrdě. Po potlačení odporu místních obyvatel postavil Lenskou pevnost. Překvapil „jakutský lid“ a informoval o „dobrovolném připojení zemí 31 knížat“ ve středním Jakutsku. Vážným argumentem pro „dobrovolné“ podřízení bylo vypálení několika jakutských vesnic Beketovovem se zabitím asi 90 lidí,“ píše se v textu článku.

Podle autora není smrt tolika lidí vůbec maličkost. V jeskynních knihách moskevských okupantů za 1641 je uvedeno pouze 35 mužů kmene Changalas, vyplácejících výpalné moskevským agresorům; 1648 – 111 jasakoplátců; 1656 – 328; 1662 – 545; 1700 – 738; 1708 – 837 (Materiály o dějinách Jakutska v 17. století, dokumenty o sběru jasaku, ve 3 částech. M., 1970, tab.).

„Plátci jasaku se stávali muži od 16 let výše. Výše platby je jedna sobolí kůže ze dvou krav v majetku cizozemce. Připomeňme, že lov sobolů vyžaduje zvláštní loveckou dovednost a ani nejzkušenější lovec není schopen za sezónu ulovit více než 5-6 zvířecích kůží. Vzhledem k tomu, že Jakutové nebyli lovci, ale pastevci, lze si představit, jak těžké pro ně bylo carské jho,“ poznamenává autor.

Když se probudíte z prvního šoku…

Není divu, píše autor, že když se Jakuti probudili z prvního šoku způsobeného drzostí „vznešených poutníků“, povstali, aby bojovali s utlačovateli.

„Jakuti již v roce 1631 obléhali pevnost Dobrynsky (někde v ústí Viljuje, přesná poloha není známa). Okupanti žalostně utekli, protože se jim nepodařilo vydobýt jasak. V roce 1632 shromáždili bojovníci za svobodu Jakutska, vedení syny Tygyna, oddíl tisíce jezdců, znovu získali ukradený jasak od vyděračů ze skupiny Ivaška Galkina. Na útěku před spravedlivým hněvem se Galkin s vymahači uzavřel v Lenské pevnosti, odkud už Pjotr Beketov oklikami běžel, když mu hořelo za patami. … V jakutském táboře však začaly hádky. Museli jsme zrušit obležení a stáhnout se,“ píše autor.

Jakuti se podle něj stáhli, ale nepřestali bojovat. „Shromážděním nových oddílů bojovníků (až 600 mužů) Otkuraj a Bozek (synové Tygyna) spolu s náčelníky Ortujem, Kamikem a Ultyjem v roce 1636 oblehli Lenskou pevnost. Tentokrát se lépe vyzbrojeným okupantům podařilo nejen odolat, ale i provést proti povstalcům úspěšný protiútok. Je třeba vzít v úvahu, že kmen Borogonů v čele s Legojem nejenže nepodporoval osvobozenecké hnutí, ale také spolupracoval se zotročovateli. Po potlačení povstání zavládl na několik let klid. Nepřátelské strany se připravovaly na nové bitvy. V roce 1641 dorazily do jakutské pevnosti z Tobolsku posily pro okupanty: 400 hrdlořezů se 7 děly a 10 arkebuzami,“ píše autor blogu. Článek uvádí, že na konci února 1642 se většina jakutských klanů zvedla k boji proti kolonizátorům. „V krátké době se jim podaří vyčistit svou zemi od skupin vyděračů, kteří si říkali „sběrači jasaku do pokladnice panovníka“. Ale ne všichni tojoni toužili po svobodě. Vlivní Legoj (kmen Borogonů) a Mymak (kmen Namců) nepodpořili povstalce. Díky tomu se novému guvernérovi Pjotru Golovinovi podařilo potlačit povstání Jakutů. Začala brutální odveta proti vůdcům osvobozeneckého boje, byli popraveni Bedžeke, Čallaj, Usun Ojun (synové Tygyna) a dalších 20 vůdců povstání. Mnoho dalších bylo navíc umučeno k smrti a poté oběšeno pro výstrahu, a mrtvá těla byla použita k zastrašování,“ píše autor. Podle něj loupežná politika kolonizátorů vyvolala rozhořčení i u tojonů, kteří nepodporovali osvobozenecký boj.

„Již v roce 1646 pobil namský tojon Mymak s podporou dalších jakutských rodů „děti bojarů a atamany a služebně sloužících lidí“, kteří prováděli sčítání lidu kvůli sběru jasaku. Jakutské oddíly zahájily útok na Jakutský ostroh, ale z neznámých důvodů se zastavily dvě versty od něj a brzy se rozprchly do svých kmenových území. V roce 1654 Jakuti zaútočili na Usť-Viljuské zimoviště moskevských vojáků. V roce 1675 vyhnal tojon jarkanského území Timirev výběrčí jasaku ze svého území,“ píše se v článku.

Autor uvádí, že na počátku 80. let 17. století changalaské Jakuty definitivně vyhnali ze svých rodových zemí v údolí Tujmaada.

„Vojvoda Priklonskij zahájil na těchto územích stavbu města a pevnosti Jakutsk. Changalasové učinili poslední pokus proti útočníkům. V roce 1682 učinil toyon Džennik se svými vojáky několik neúspěšných pokusů o ovládnutí Jakutska. 27. září zasadil vojvoda Priklonskij rebelům zdrcující protiúder. Jakutská milice byla poražena profesionální armádou moskevského carství. Zajatí Jakuti byli vystaveni krutému mučení a popravám. Džennik sám byl zraněn a zajat. V Jakutsku byl zabit v mučírně: z něj, ještě živého, byla stažena kůže. Později do této kůže kati zabalili Džennikovo novorozené dítě. Tento postup byl proveden v očích matky dítěte, kterou pak pro větší efekt vytáhli na stojan (Dioneo. Na nejzazším severovýchodě Sibiře. Petrohrad, 1895. – s. 231-232),“ píše autor.

Připomíná, že v roce 1684 se uskutečnilo poslední ozbrojené povstání kdysi svobodného lidu: „Tojon batulinských Jakutů Orjukan Sekujev porazil oddíly sběračů jasaku a ustoupil se svými lidmi do Číny.“

Celkový obraz

Je příznačné, že jakutské pověsti nezachovaly žádné jméno bojovníka za svobodu kromě Tygyna Darchána. Tento obraz se stal symbolem národně osvobozeneckého hnutí a absorboval tak vzpomínku na hrdinské činy všech bojovníků za svobodu: samotného Tygyna, jeho synů, Džennika a mnoha dalších,“ uvedl autor.

Využití Tygynova obrazu kariéristy

Podle autora při zhroucení Sovětského svazu Michail Nikolajev, nomenklaturní komunistický funkcionář, aby zvýšil svou politickou popularitu, začal spekulovat o odvěkých aspiracích jakutského lidu po svobodě a nezávislosti: hlásal kurz směrem k suverenitě Republiky Sacha, sponzoroval vydávání knih o Tygynovi, dokonce otevřel jakutský čtyřhvězdičkový hotel „Tygyn Darchán“. Ale…

„Nestal se bojovníkem za svobodu porobeného Jakutska. Nikolajev přeměnil sny o nezávislosti lidu Sacha na vysoké pozice úředníka v koloniální správě,“ píše autor.

Současně podle autora politické spekulace bývalého komunisty a nyní člena Jednotného Ruska Nikolajeva kolem obrazu vůdce národně osvobozeneckého hnutí Tygyna svědčí o tom, že v jakutském národě je stále silná touha žít plnokrevný národní život ve svém nezávislém státě.

TURAN today.com